Deník
Ty, kdož držíš tento deník, pečlivě jej střež a čti. Dostal se Ti do rukou můj deník, který jak js em přesvědčen vede k obrovskému pokladu, ale dovol mi nejdříve abych se představil než začneš číst deník a pokračovat v mém díle.
Mé jméno je Ambrož Silvenius. Narodil jsem se v Medlešicích jako syn sládka, l.p. 1853. Po ukončení měšťanky mne otec vzal do učení k nám do pivovaru, ale vaření piva mne nebavilo, proto mne otec poslal do kláštera Podlažického. Tam se mi dostalo vskutku výborného vzdělání. Nádherná knihovna plná překrásných starobylých svazků. A tam jsem tenkráte objevil zmínky o báječném pokladu, ale nebudu předbíhat, začnu popořádku ať je jasný každý detail, nikdy nevíš který Tě dovede po správné cestě až k cíli.
Historie se začala psát ode dne, kdy na požadavek šlechtice Mikulce přišli do kraje benediktinští mniši. Klášter byl založen pravděpodobně někdy v roce 1073, kde je o něm první zmínka. Tvrdí se že si mniši tenkráte přinesly plány z Cluny a zde postavili kopii kláštera v menší verzi. Nejlepší časy začaly opatovickému klášteru za vlády nejdříve knížete a od roku 1085 i prvního českého krále Vratislava II. Roku 1086 už tu byl klášter vybavený statky a vše nasvědčuje tomu, že rychle bohatl a stával se velmi uznávaným a také bohatým klášterem nejen v Polabí. V letech 1152 až 1163 za opata Myslocha prošel velkou stavební rekonstrukcí. Klášter nabyl takového významu, že tu byl roku 1238 pohřben i člen panovnického rodu Přemyslovců, moravský markrabě Vladislav. Opatovický poklad prý spatřil kromě opata a jeho dvou nejbližších (toto přikázání se vždy přenášelo dále) spatřil jen jediný člověk. Pověst vypráví, že jednoho dne navštívil klášter pocestný se svou družinou. Opat si hned myslil že jde o zámožného člověka, ale jak mu řád přikazuje, mlčel a vřele nového hosta uvítal, nicméně jej po očku sledoval dále. Když došli do hodovní síně a usedli ke stolci, připili si číší vína a okusili skrovných dobrot z okolních statků, tu host pronesl větu. „Drahý opate, vážil jsem dlouhou cestu abych viděl na vlastní oči tu krásu, která je pověstná v českých zemích“. Tu se opat usmál a přátelsky odpověděl. „ A co má Vaše císařská milost na mysli“? Císař Karel IV. se pousmál a odvětil: „ Je vidět opate že jsi muž velice vzdělaný a chytrý, ale než Ti odpovím, odpověz prosím Ty mě jak jsi poznal kdo jsem“? „ Věru dalo mi to chvíli hloubání, bylo mi divné že by se tady po okolí potulovala celkem početná družina jakou máš ctihodný pane Ty jen tak bez nějakého cíle a proto jsem byl stále ve střehu. Když jsme se přivítali, všiml jsem si žes jedinný kdo po seskočení koně a předání otěží podomkovi, odešel do kaple na kterou si se prve ptal. A tu sem se rozpoměl že jsem slyšel vyprávění jednoho mnicha, že jen náš milostivý císař Karel je tak zbožný a jakmile navštíví nějaké místo jde se pomodlit k bohu“ odvětil opat. Císař připil svému hostiteli a řekl: „ Jsi opravdu moudrý a proto Ti také odpovím, ale jen mezi čtyřma očima“. Tu jej opat vyzval a odešli spolu stranou od ostatních bratří a císař pokračoval. „ Vím že tyto zdi ukrývají poklad veliký a jak je o mě známo, jsem sběratelským kuriozitám a krásám na svém území nakloněn a přeji mu. Zkrátka přijel jsem sem abych spatřil tu nádheru na vlastní oči a doufal jsem že mi mé přání splníš“. Opat se zamyslil, takové přání je věru velmi nezvyklé a jak bývalo zvykem panovníků, takové poklady považovaly za své a neradi se dělili s jinými, proto opat opatrně pravil: „ A chceš poklad vidět nebo znát k pokladu cestu, ale poklad nespatřit? Naše pravidla zakazují ukazovat poklad někomu jinému než nastupujícímu opatu a jeho dvěma zástupcům a to ještě když dotyčný je na smrtelné posteli“. Císař byl také velmi moudrý a liška podšitá, proto bez váhání odpověděl že chce poklad spatřit, pokochat svou duši tou nádherou jaká se praví a že cestu znát nechce. Že chce opravdu jen spatřit ten poklad a že jej nikdy řádu nevezme a tajemství zůstane u něj až do smrti. Opat pokýval uznale hlavou, přivolal dva bratry, kteří o pokladu věděli také a chvilku s nimi rozprávěl, poté se vrátil k císaři a pravil. „Žes to Ty králi, tvá pověst čestného a moudrého vládce přesahuje hranice křesťanského světa, jsme se rozhodli Tvé prosbě vyhovět a poklad Ti spatřiti dovolit. Má to však podmínky: nesmíš nikdy a nikde ani slůvkem naznačit co zde spatříš, nesmíš si nic odnést a musíš mít zakryté oči abys nevěděl kudy vede cesta“. „ Souhlasím s Vašima podmínkama“ odpověděl klidně král. Poté mniši navlékli králi na hlavu černou kápi a odvedli jej do podzemí. Tam jej chvíli vodili chodbama, potom sestoupili někde po nějakém žebříku a zase šli chodbou. Když dorazili k cíli sejmuli králi kápi a ten v němém úžasu hleděl na tu úchvatnou podívanou. V jedné místnosti se skvěla hromada měděných mincí, nádobí a různých řemeslných výrobků. V druhé místnosti byly stříbrné mince, talíře, poháry, příbory, šperky. Ve třetí místnosti bylo nepočítaně zlata, surového zlata, nugetů, odlitků zlatých, mincí nespočet, nepřeberné množství zlatých šperků a drahokamů jak vybroušených, vsazených do šperků, tak volně ležících a také surových kamenů. Tato místnost byla také největší. Král se procházel a nemohl z té krásy oči spustit. Jeho zrak padl na velký prsten s démantem. Vzal jej do ruky a jal se jej prohlížet. Tu opat pravil. „ Abys věděl králi, že k tobě chováme hlubokou úctu, porušíme pravidlo a tento prsten Ti věnujeme na věčnou památku a pokoru“. Král Karel se podíval na opata, poklonil se a poděkoval. Prsten si navlékl na prst a řekl. „ Nikdy Vaše tajemství nevyzradím“. A jak řekl tak také učinil. Nikdy se o pokladu ani slůvkem nezmínil a když umíral, vyslovil přání aby byl s tím prstenem pohřben. Jestli tomu tak bylo se asi nikdy nedozvíme, žádné prameny o tom nehovoří. Po této době klášter chvílemi byl na výsluní a chvílemi ne. Jeho éra končí zdá se ve 14 století, kdy se začal zadlužovat a poslední zprávy jsou z počátku 15. století kdy se traduje že jedné noci navštívili klášter nějací lidé jako poutníci, opata umučili a klášter vyplenili jak to jen bylo možné, poklad ovšem nenašli. Konec utrpení kláštera nastal v roce 1421, kdy klášter vyplenili a srovnali se zemí husité. Pověsti jako poklad je na hoře Kunětické není pravdivé. Ani řeči o tom že na Troskách je část katovického pokladu není pravdivá. Hrad vznikl při husitských válkách Bořkem z Miletínka, který byl s husity a vystavěl hrad tak jak jej známe. Říká se že to byl právě on kdo zničil klášter a po nějaké době se přidal na stranu té lišky zrzavé. Nejspíš ale něco tenkráte našli protože hrad poté vzkvétal. Jazykové také hovoří o tom že když mniši odcházeli museli rozprodávat i nádobí aby měli na cestu, což hovoří ve prospěch Bořka a jeho plenitelům. Mě se však dostali do rukou zajímavé listiny, které hovoří jinak. Důkaz je v listině, psaném jedním z mnichů a je dost osobní, po prohlídce a několika nezbytných testech jsem zjistil že listina je pravá. To mě utvrdilo že je třeba vytrvat v pátrání a ten poklad najít za každou cenu. Je to koneckonců část naší historie ať je jakákoliv. Tu listinu jsem schoval, koneckonců já ji nepotřebuji, mám ji v paměti a ten který by ji chtěl vidět se o ní musí zasloužit. Nicméně tu listinu jsem schoval (zde text chybí).
ŠIFRA
Zjistil jsem že k vyluštění cesty k pokladu je zapotřebí jakýsi kryptograf. Pátral jsem tedy všude možně a dočetl jsem se, že to je druh šifrovacího stroje, do kterého nastavíš slova, věty a on tu zprávu zašifruje. Bez tohoto stroje nelze šifru vyluštit. A tak jsem pátral a pátral. Nyní vím že to je válec s několika kolečky, která mají uprostřed díru a po obvodu napsaná v různých pořadích písmena. Ta kolečka se nasazují v určitém pořadí na tyč na jejímž konci je ryska ukazující nastavení šifry. Po nastavení potřebných koleček se musí jet po obvodu a hledat výsledek. Válec je vyroben ze dřeva a skládá se tedy z nosníku, což je ta tyč se zarážkou a ryskou a koleček, kterých je deset. Takhle nějak by měl vypadat.
Myslím, že ta červená ryska znamená znak z šifry a modrá výsledek. Číslice bude určitě znamenat kotouček který se musí nasadit do šifrovače a natočit na tu rysku. Nějaké znaky jsem objevil na boku koleček, vypadají jako římské, ale nejsou, musím pátrat v paměti. Heureka, už si připadám jako Archimédes, taky pobíhám jak pomatenec po místnosti. Mám to, ty znaky jsou klínové písmo. Číslice užívané v Mezopotámii se psaly tzv. klínovým písmem - tento "klín" vznikal tak, že při nasazení rydla do měkké hliněné destičky vznikla čára hlubší a širší, která se postupně zeslabovala. To je ono, tohle jsou ty znaky co jsou na boku těch koleček. Musí sedět přesně jinak to nikdy nepřečtu správně. Hurá šifrovač jsem našel, ale nevím jak rozluštit šifru, proto jej nechávám nadále v úkrytech kde jsem jej nalezl.
Winbn usorjz zjw lro ao lvnzos ncjzouv Ajliej, xzjl tonzi qjxvcb. Tjnz qjaron zjw lro tofz nzvxi djqotujs. Zjw no cmroa, qbtbw vewoltbz no qoroa. Tbs qoqb rjsolv, zcvfvco rbcqb tonzi qjdqjtb. Evuvco vctb, lvqot tonzm dqjtb. zjw xvlsjr usoroa qj xvdvfi no xfbzvw woa. Rjeos tbuj dcoqtb, xvlsjr qocbrb j xfvzv ajqtb.
Pokud chceš vidět více, klikni na deník.